Historie

Řemeslu se František Pechor věnuje už přes třicet let. „Když jsem šel do učení, bylo mi vlastně úplně jedno, čemu se vyučím,“ přiznává statný kovář. „Bavit mě to začalo až později, a to hlavně díky mistrovi, který mi dal základy umělecké kovařiny,“ usmívá se.

Začátky však nebyly jednoduché. Po vojně začal František Pechor pracovat v družstvu v nedalekých Uherčicích. „Kovařinu jsem v kolchozu dělal, jak to šlo – v práci, po práci, bral jsem kdejaké fušky,“ vzpomíná řemeslník. Za nějaký čas si začal spravovat sklep ve Starovicích. „Postavil jsem si tady garáž a tenhle komín,“ rozhlíží se po své dnes už poměrně velké a vybavené dílně. „Všechno jsem si poskládal ze starých dílů. Říkal jsem si, že třeba někdy po práci sem tam něco udělám. Pak se ale změnila se politická situace, takže jsem doma mohl dělat čím dál více. Po jednadevadesátém jsem začal pracovat soukromě. To pro mě byl obrovský zlom,“ vypráví.

V kovárně tráví většinu svého času a nejraději má zakázky, které vyžadují něco víc než jen sílu a zručnost. „Někdy i půl dne vymýšlím, jak to udělat. A to mě na tom baví,“ tvrdí František Pechor. Okenní mříže, brány a zahradní ploty však nejsou jeho jedinými výtvory. Podílel se také na restaurování mnoha historických památek, především zámků a kostelů v Česku a Rakousku, a jeho mříže dnes zdobí i Pražský hrad. Ke specialitám Františka Pechora patří zejména kované zámky, jejichž výroba je velmi náročná.

A na co je řemeslník nejvíce pyšný? „Jsem rád, že jsem měl příležitost pracovat také na některých památkách UNESCO. Zatím asi nejzajímavější zakázkou pro mě však byla výroba erbu pro hraběte Šlika, který dělal správce hradu maltézských rytířů,“ chlubí se zkušený kovář s nepředstíranou skromností.

František Pechor je také členem Kovářského společenstva.